Pražské novoty

Novinářka Markéta Lukášková: Napsala jsem knížku díky Facebooku

Poznávacím znamením novinářky Markéty Lukáškové jsou zrzavé vlasy a schopnost psát komentáře plné vtipu i ironických přirovnání. V prostředí médií se cítí jako ryba ve vodě, vedla online verzi časopisu Reflex, nyní přispívá na blog ČiliChili a velmi aktivně publikuje i na svém facebookovém profilu. Psaní je zkrátka její život.

Maky, pocházíš z Českých Budějovic, ale už 10 let žiješ v Praze. Co tě na našem hlavním městě baví?

Asi bych měla říct, že úžasná architektura… to je samozřejmě pravda, ale když tu člověk žije dlouho a město vnímá na denní bázi, tak si ji z pohledu „turisty” užívá spíš o víkendu při procházce. Na Praze mě baví asi hlavně všechny ty výhody velkoměsta, který obyvatelům poskytuje. Můžu si kdykoliv vzpomenout, že mám chuť jít na koncert, do kina, do divadla, do přírody a všechno tohle mám na dosah ruky, během pár minut. A taky se mi líbí ta proměnlivá atmosféra, každá čtvrť má svoje genius loci, když procházíte městem, každou chvíli, jako byste byli někde úplně jinde.

A co bys třeba v Praze ráda změnila?

Asi jako každý příležitostný řidič mám problém s dopravou, respektive s tím, že se ve městě často bez rozmyslu koná mnoho oprav a uzavírek a provoz totálně kolabuje, ovlivňuje to i MHD. Taky nejsem příznivec různých sportovních akcí, které se konají ve městě a omezují tak lidi, co chtějí normálně fungovat. Jsem zastáncem toho, že do města patří „městské” činnosti.

Novinářka a spisovatelka Markéta Lukášková

Na Facebooku tě sleduje skoro 9 000 lidí. Co pro tebe znamenají sociální sítě?

Na začátku to byla čistě jen zábava. Jak přibývali followeři a přibývaly hejty a negativní komentáře, vlastně to přestávala být zábava a stala se z toho dennodenní urputná obhajoba sebe sama. Až to dospělo do bodu, kdy mi to začalo být jedno, co si lidi myslí, co o mně píšou. Když máte velký publikum, nikdy se nezavděčíte všem, tak to prostě je vždycky se vším.

Upřímně, poslední rok a něco je pro mě Facebook takovým mým vlastním marketingovým nástrojem a využívám ho k tomu, abych mezi lidi rozšířila věci, které chci. Hodně lidí mi říká, hele, nepřeháníš to na tom Facebooku? Mají pocit, že mě ze statusů znají a ví, co mi radit v životě. Jenže jim nedochází, že o sobě vlastně neříkám nic intimního a to co říkám, mám plně pod kontrolou. A dělám to ne kvůli počtu lajků, ale kvůli tomu, že můžu zadarmo 10 tisícům lidí něco říct.

A co se jim primárně snažíš říct?

Tak třeba poslední rok to, že píšu knížku. Je to podle mě o dost účinnější “reklama” než nějaké recenze nebo články. A myslím, že to funguje, lidi mi píšou, že se na ni těší a kdy už konečně vyjde. Občas mě někdo ze známých poprosí, abych mu nasdílela jeho stránku, projekt, web, je to rychlá cesta, jak nějakou věc dostat k očím x tisíc lidí. No a občas si dovolím mít na něco názor, nebo chci doporučit knížku, film, seriál a občas mě prostě jen napadne nějaká věc, co mi přijde vtipná.

Jako novinářka si prošla spousta redakcemi. Co je na téhle práci nejtěžší?

Asi právě ty změny. V dnešní době, nebo spíš ještě před nedávnem, novinář v podstatě nevěděl dne ani hodiny, nikdy nebyla jistota, že druhý den nepřijde nový šéfredaktor nebo rovnou nový majitel. A s takovou změnou vždy přišla i obměna redakce. Najdete hodně málo novinářů, kteří by léta pracovali v jedné redakci. Všichni pořád kolují, potkávají se, rozcházejí se zase jinam.. ta nejistota asi pro mě byla to nejnáročnější.

Co tě na novinařině lákalo a jak ses k tomu vlastně dostala?

Markéta a její psí miláček Panda

Byl to můj sen už asi od 13 let. Prostě mi šlo psaní, tak mi to přišlo logické, navíc jsem v tom viděla dobrodružství, v té době byl internet v plenkách, představovala jsem si, jak budu běhat se zápisníkem po nocích a odhalovat zločiny a podvody. Před maturitou jsem rok jezdila do Prahy na žurnalistickou přípravku a pak nastoupila na brněnskou Masarykovu Univerzitu. Studium jako takové mě ale zklamalo, chtěla jsem praxi a tak jsem se na to po dvou letech vykašlala a šla pracovat do redakce.

Vyzkoušela sis i práci v PR agentuře…

To přišlo po několika letech a těch několika změnách redakce, kterými jsem prošla. V té době to byly hlavně online deníky, což znamená denně napsat velké množství aktualit, textu, o kterém druhý den nikdo neví. Byla jsem z toho unavená, měla jsem pocit že jsem jak továrna na články. Když přišla nabídka, tehdy ze C&B, tak jsem vlastně neváhala. Šlo mi to na Facebooku a tak mě vzali na spravování sociálních sítí. Pak se mi zase zastesklo po novinařině a odešla jsem zpět do časopisu a nakonec jsem zakotvila v contentové agentuře McShakespeare, kde děláme klientům reklamu tak, že pro ně vytváříme zajímavý obsah.  

Už si zmínila svoji knížku, která vyjde teď v říjnu… 

Knižní prvotina Markéty Lukáškové vyjde 26.října 2017

Ano. Jmenuje se Losos v kaluži, což je asi trochu bizarní název, ze kterého moc není poznat, o čem to je. Je o dívce a její babičce, o jejich osudech, o jejich rozdílném náhledu na život. Ten střet dvou generací, to mi přijde jako zajímavý téma. Jak člověk má ve 20 pocit, že všechno ví a pak je mu 30 a směje se sám sobě.. a ve 40 se zase směje tomu, co si myslel ve 30. Všechno je relativní.

Co bylo prvotním impulzem k jejímu napsání?

Impulsem k napsání byla šéfredaktorka nakladatelství Motto, která mě oslovila. Takhle, o knížce jsem snila vždycky, ale k jejímu napsání bych se asi sama nikdy nedokopala, bez té jistoty, že ji pak někdo vydá. A teď jsem najednou měla nabídku, smlouvu a deadline. A šlo to dá se říct docela samo. Mimochodem, ozvali se mi proto, že je bavil můj Facebook. Hlavně od toho momentu na něj nedám dopustit.

Více o Markétě

 

foto: Archiv Markéta Lukášková

Štítky
Show More

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *