Uváděla dětské Zprávičky na Déčku a ráda se účastní akcí, které pomáhají. Teď ale kromě svých dvou dětí věnovala mnoho času i dítěti třetímu, a to v podobě knihy (nejen) pro děti – Justýnka a asistenční jednorožec, která právě slaví pět měsíců. Řeč je o autorce Kateřině Maďarkové Andrlové, která nám prozradila nejen to, proč se rozhodla psát, ale i to, kde ráda tráví volný čas nebo kde vždy sežene nejlepší dezert.
Máš dvě děti, uváděla jsi zprávičky na Déčku, k napsání knihy pro děti jsi měla tedy tak trochu předpoklady…
Vypadá to tak, ale ta cesta nebyla tak přímočará. Byť mám dvě děti, to, že je s dětmi provázaný i můj pracovní život, je spíš náhoda.
Co však bylo prvním impulsem k vytvoření knížky Justýnka a asistenční jednorožec?
K psaní jsem měla vždycky blízko a napsat knížku byl můj dlouhodobý plán. Ale myslela jsem, že vykopnu spíš nějakou novelou pro dospělé.
Moje kamarádka plánovala charitativní akci, na níž se měly vybrat prostředky jedné dívce na asistenčního psa. Oslovila mě, abych na akci přišla dětem číst pohádky právě proto, že jsem tehdy pracovala na Déčku. A já jsem se nabídla, že tu pohádku i sama napíšu. Pak nějak přišel nápad na asistenčního jednorožce a mě začal tenhle příběh samotnou bavit, a tak jsem psala dál, i když z původní charitativní akce nakonec sešlo.
Kniha má ilustrace od malířky Lény Brauner – proč padla volba právě na ni?
S Lénou jsme se vůbec neznaly, ale někdo z mých přátel lajkoval na Facebooku nějaký její obrázek. Když jsem ho viděla, najednou se mi to v hlavě spojilo a říkala jsem si, že můj příběh a její obrázky by daly dohromady krásnou knížku. Napsala jsem jí zprávu a poslala rukopis. Léna se mi ozvala hned druhý den, že už ji přede mnou oslovilo 11 autorů (na rozdíl ode mě opravdických autorů, kteří už i něco dřív vytvořili 🙂 ), ale že teď poprvé má chuť se do spolupráce pustit. Sešly jsme se u ní v ateliéru, strávily jsme tam spolu celý večer, odvyprávěly si svoje životní příběhy a nakonec jsme se domluvily.
Co pro Tebe znamená fantazie a představivost? Ráda unikáš do světa mimo realitu?
Ne. Já mám strašně krásný a požehnaný život. Mám kolem sebe vážně úžasné lidi, ráda se obklopuji krásnem, a tak vlastně nemám potřebu nikam unikat z reality. Těžko bych si vysnila lepší.
A co u ostatních, řekla bys, že obecně lidem chybí trocha fantazie a nadhledu?
Já nerada generalizuji. V mojí sociální bublině mají obojího lidi na rozdávání. Jsem z generace, kdy všichni při studiích měli možnost někam vyjet a rozšířit si obzory, cestují často i kvůli práci a mají tak podle mě zdravý nadhled. Ale možná je to tím, že se obklopuji lidmi, kteří mi v tomhle konvenují. Nějakou celospolečenskou diagnózu bych tady vynášela nerada.
O tom, že se kniha líbí, svědčí nejen prodané výtisky, ale i účast na 1400 fanoušků na jejím křtu. Proč ses rozhodla pro křest v Kavárně, co hledá jméno?
1400 lidí tam, myslím, nebylo. Přihlásili se jen k akci na Facebooku, ale to dělám často taky, že naklikám akce, kterých se chci zúčastnit, ale ve finále jich stihnu sotva půlku. Tuším, že dorazilo kolem tříset lidí.
Kavárnu jsem vybrala proto, že právě ta moje kamarádka, od níž vlastně přišel impuls k napsání knížky, tu dělá provozní. Díky ní jsem se seznámila i s klukama, co za projektem stojí a všichni a všechno mi bylo na tomhle místě od začátku sympatické.
Tato kavárna se těší velké popularitě, přesto je v současné době uzavřena a vypadá to, že skončí. Jak se díváš na aktuální boj, jehož cílem je prodloužení nájemní smlouvy?
Moc jim držím palce. Vím, že u nich na chvíli zvítězilo nadšení nad nutnou byrokracií a vím, že by to tak být nemělo. Věřím ale, že se poučili a přijít o tohle místo by byl moc velký trest nejen pro její majitele, ale i pro nás, všechny pravidelné hosty.
Z Prahy sice nepocházíš, ale žiješ tu už mnoho let. Co ti na Praze nejvíce vyhovuje a co tě naopak nejčastěji dokáže rozčílit?
Miluji tu pestrost. Ať už se rozhodneme pro procházku, sport, výstavu nebo kavárnu, máme na výběr z tolika možností v podstatě v kteroukoliv denní dobu. Nerozčiluje mě skoro nic. Jasně, ranní zácpy a parkování jsou trochu pruda, ale v porovnání s jinými velkoměsty jsme na tom pořád skvěle.
Jsi maminka dvou dětí. Prozraď nám, na jaké místo je v Praze vezmeš, když jim chceš udělat radost?
Opravdu upřímně a bezmezně zbožňujeme Divadlo Minor. Viděli jsme snad všechna představení a já sama se vždycky těším na další. Všechna čest tvůrcům, protože nekoukají na dětského diváka jako na menšího a hloupějšího. Obecně většinou u dětských představení trochu trpím, ale sem bych šla klidně i sama.
Děti se věnují novému cirkusu a chodí do cirkusové školy Cirqueon. Máme rádi Vyšehrad, v létě šlapadla, Náplavku, Kroužky na Vltavě nebo „náš“ Kunratický les.
Celá knížka je laděná do příjemně sladkých barev, které navozují chuť na cukrovou vatu a další sladké pochutiny. Máš oblíbenou kavárnu, kam se vždy vydáš, když tě přepadne chuť na sladké?
Mám, ale je v Brně 🙂 Opravdu fantastický dezert, na který nemůžu přestat myslet, jsem naposledy ochutnala v brněnském V melounovém cukru, což je mimochodem i název mé nejoblíbenější knihy. Na to jste se sice neptali, ale ať je jasný, že taky trochu čtu, když se neláduju sladkostmi. Sama dost peču, tak ráda vyrážím na dezerty, které si doma jen tak neudělám. Klasika je IF Café a jejich pistáciová pěna…
Od křtu Justýnky a asistenčního jednorožce uběhlo něco přes pět měsíců, přemýšlela jsi už o další knize?
Přemýšlela. Je to trochu jako s dětmi. Sotva ti jedno začne lézt, už se všichni ptají, kdy bude mít sourozence. Momentálně jsem v očekávání. Už vím, co to bude a jak se bude jmenovat, ale kdy přesně je ještě tajemství – i pro mě.
Foto: Kateřina Andrlová (Maďarková)
Více o knize zde
