Řím je chaotický, Praha malebná. Ale jsme zbytečně upjatí, říká režisér Pavel Kopp

Přestože vystudoval finance, jeho kroky již od malička směřovaly k umění. Pavel Kopp se věnuje nejen filmu, který je jeho hlavním oborem, ale pod jeho rukama vzniká řada uměleckých děl, a to od soch, přes fotografie až po obrazy. V dnešním rozhovoru se například dozvíte, co Pavlu Koppovi přineslo dětství prožité v Itálii, i to, jak se dívá na množství reklam kolem nás.

Jste umělec, režisér, kameraman, fotograf, malíř a sochař – jak se dá zvládat takto široký záběr činností?

Už od mala jsem byl hyperaktivní a nemohl jsem chvilku posedět. Naštěstí jsem se tuto nadměrnou energii naučil efektivně směřovat do věcí, které miluji. Od dětství jsem měl nutkavou touhu se nějak umělecky vyjadřovat, a to jak manuálně, tak i mentálně. Zároveň jsem ale docela pragmatický člověk, a proto jsem z obavy, zda mě umělecké řemeslo uživí, vystudoval finance. Nakonec však stejně veškeré volné chvíle padly na točení. Díky nasbíraným zkušenostem jsem získal dostatek sebejistoty a namísto práce v bance jsem si za hlavní profesi zvolil film.

Jaké aktivitě se nejraději věnujete?

Mám rád jakoukoliv činnost, skrze kterou se mohu vyjádřit. V současné době převažuje filmové řemeslo – režie a kamera. Na druhou stranu cítím dluh vůči ostatním oborům, které mě také zajímají. Když procházím kolem nedokončených obrazů či soch, lituji, že den nemá 48 hodin. Pokud děláte to, co milujete, máte tendence tomu věnovat více času, než je zdravé. Někdy i přes 16 hodin denně. Dnes už vím, že je nesmírně důležité umět odpočívat. Pan Prof. Martiník, odborník přes metabolismus, mi kdysi řekl: „Pane Koppe, vy jste jako Ferrari, které letí 300 km/h, ovšem na jedničku. Jestli se nechcete zničit, zvolněte, zařaďte vyšší stupeň a budete efektivnější!“ Této rady se teď držím.  Ale popravdě řečeno, trvalo mi roky, než se mi ji podařilo aplikovat.

Dočetla jsem se, že jste dětství prožil v Itálii. Když byste měl porovnat život v Praze a tam – v čem u vás vítězí naše metropole?

Vyrůstat v Itálii byl asi největší dar, který mi mohli rodiče dát. Oba tehdy působili v Římě v diplomatických službách. Já jsem nastoupil do italské školy, díky které umím italsky téměř jako rodilý mluvčí. Můj otec je velice akční, proto mám Itálii procestovanou asi jako málokterý Ital. Moje dětství bylo úžasné a velice pestré. Kdybych měl srovnat Řím s Prahou, Řím je určitě chaotičtější metropole než Praha. Ta je pro změnu více romantická a malebná. Na druhou stranu však Italové určitě vítězí v umění žít. My jsme jako národ upjatí, nemáme takový nadhled a bereme se moc vážně.

Váš otec je slavný fotograf, inspiroval vás svou tvorbou právě k tomu, že jste se vydal touto kreativní cestou?

Nejspíš jsem po otci nějaký ten umělecký gen do vínku dostal. Pamatuji si, jak jsem už ve čtyřech letech v temné komoře vyvolával tátovy fotografie. Když v takovém prostředí vyrůstáte, zajisté to ve vás nějaký otisk zanechá. Otec se věnuje převážně streetphoto a já mu pomáhám organizovat desítky výstav ročně po celé Evropě. Připravuji o otci i dokument, který bude vycházet z jeho autobiografické knihy.

Prozraďte nám, na jakých projektech aktuálně pracujete

Kromě řady komerčních videí a reklam budujeme s producentem Martinem Bartákem filmové studio v Hlubočepích. S ním zároveň připravuji můj první hraný seriál s pracovním názvem “Indy”. Scénář nám píše velice talentovaný a vtipný Karel Lupoměský. Společně s kamarádem Petrem Kubíkem točíme seriál z prostředí letectví “Báječní muži na létajícím stroji” a máme v plánu i pohádku. Další celovečení pohádku s názvem “Mudrlandie” připravuji s mým letitým, skvělým a nadaným kamarádem Adamem Parmou. Bude celá ve verších – takový hold naší krásné češtině. Projektů a plánů je mnohem více, ale toto jsou ty hlavní, kterými v současnosti žiji.

Mezi takovým množstvím projektů je opravdu těžké vybrat ten nejlepší. Stovky hodin společného natáčení lidi dost stmelí. Někdy dojde i na momenty, kdy se sáhnete na samé dno, o to víc jste pak vděční za skvělou partu. Jedním z takových projektů bylo natáčení klipu pro kapelu Please The Trees s kameramanem Matějem Cibulkou, manželem Alice Nellis. Točili jsme na Sněžce v mínus 25 stupních a ve sněhové bouři 80km/h na kameru 16 mm, na starý dobrý film. Materiál jsme museli měnit uvnitř mé bundy, aby se neosvítil.

Jste umělec, jak se díváte na množství reklam, které na nás denně “útočí“ z domů, bilboardů, plakátů. Není jich přece jen už příliš?

Určitě je jich nadměrné množství a například s likvidací billboardů u dálnic a silnic plně souhlasím. Na druhou stranu mě reklamy živí. Takže je to schizofrenní stav.

Kde čerpáte inspiraci pro svou tvorbu?

Všude. Život je neskutečně krásný a pestrý. Základem je umět se zastavit a jen naslouchat a pozorovat dění kolem sebe. Všechny tyto elementy mi dodávají energii, jsou pro mě hybnou silou a motivací. Výrazně ovlivňují moji tvorbu.

Vaše tvorba zahrnuje i umělecké fotografie. Nepřemýšlel jste nad autorskou výstavou?

Je v plánu! Připravuji výstavu svých fotografií, obrazů a soch. Dále mě láká představa udělat společnou výstavu s mým otcem „Kopp vs. Kopp“.

Co vy a muzea, galerie, výstavy – máte oblíbené umělce, na jejichž díla se rád chodíte dívat?

Snažím se rozšiřovat si obzory a kulturně žít. Naposledy jsem byl v Muzeu Alfonse Muchy, o kterém v budoucnu plánuji natočit dokument, případně i seriál.

Myslíte, že má Praha co nabídnout po umělecké stránce, ať už jde o různé výstavy, vernisáže, umělecké akce a podobně, nebo ještě stále trochu pokulhává za jinými metropolemi?

Myslím si, že je Praha v tomto ohledu plnohodnotnou světovou metropolí. Možnosti kulturního života v hlavním městě jsou obrovské. V podstatě jsem zahlcen pozvánkami na různé společenské a kulturní akce, což je dobře! Bohužel času není mnoho, ale hrozně mě baví chodit na výstavy i jiné umělecké akce a objevovat nové nadané umělce a jejich tvorbu. Prahu opravdu miluji a nedám na ni dopustit.