Kláru McMahon si možná vybavíte ještě pod jejím dívčím jménem Lašťovičková, které rovněž tvoří i hlavní součást členské základny kapely Asonance. To ovšem není jediná kapela, kde tato mladá talentovaná zpěvačka vystupuje. Kromě Asonance si ji můžete zajít poslechnout i na koncerty kapely Rí ra, jejíž repertoár rovněž vychází z irské a skotské tradiční hudby. Jak se ke zpívání dostala, proč u ní na plné čáře zvítězily irské melodie, nebo kde přišla k takto nezvyklému příjmení, nám prozradila v následujícím rozhovoru.
Klárko, tvůj manžel pochází z Irska, sama zpíváš ve dvou skupinách, jejichž repertoár je postaven pouze na irské a skotské tradiční hudbě. Že by náhoda?
Náhoda to určitě není. Když jsem se narodila, kapela Asonance, kterou táta založil na gymplu, už 11 let fungovala. Jak jsem vyrůstala, její hudba mě obklopovala na každém kroku. Ale nebyla to samozřejmě jen tvorba Asonance. Táta hledal inspiraci pro nové asonanční písničky, a tak u nás tradiční irští interpreti zněli téměř neustále – v autě když jsme cestovali, doma když jsem psala úkoly, na kapelních zkouškách, které probíhaly u nás v obýváku. V létě jsme jezdívali do Německa na kurzy irské tradiční hudby, kde jsme se setkávali s podobně nadšenými lidmi pro tenhle žánr. Takže už od malička pro mě byla irská hudba ta nejvíc cool, nic jiného vlastně nepřicházelo v úvahu. No a Irsko samotné potom bylo něco téměř posvátného, kam jsem se chtěla, až budu velká, určitě podívat. A podívala jsem se tam hned po maturitě…
Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že díky manželovi změníš bydliště? Dokázala by sis představit odstěhovat se pryč z Prahy… do nějakého irského městečka?
Manžela jsem si vybrala hned při své první návštěvě Dublinu a o pár let později jsem si ho přivezla jako suvenýr domů do Prahy. Momentálně jsme tu spolu šestým rokem, ale plánujeme na pár let odjet do Irska. Rádi bychom si pořídili domeček na západě Irska – v městečku Galway. Je to krásné univerzitní město na břehu Atlantiku obklopené národními parky – rašeliniště Burren, jezernatá Connemara, slavné útesy Cliffs of Moher a Aranské ostrovy jsou na dosah ruky. Tradiční irská hudba tu stále žije, po hospodách se hrají živé „sessiúns“ (pozn.: setkání muzikantů nad Guinnessem hrající tradiční improvizovanou hudbu), v létě se tu pořádá spousta hudebních festivalů a zaslechnete tu i irštinu. Tu jsem se snažila učit, ale po třech semestrech levelu „falešného začátečníka“ jsem to vzdala. 🙂 Galway mě snad donutí věnovat se jí víc.
Co by ti na Praze nejvíce chybělo?
Protože už jsem si jednou vyzkoušela, jaké to je na pár měsíců žít jinde, (pozn.: po maturitě jsem odjela na půl roku do Irska) vím to docela detailně. Je to samozřejmě hlavně rodina, kafíčka s kamarádkami a koncertování. Pak jsou to máminy knedlíky, pořádné zimy se sněhem a lyžováním, horká léta a česká zdravotní péče. Co mi naopak vůbec nechybělo, byly kyselé obličeje v českých obchodech a chození do solné jeskyně – procházce po pláži po práci se prostě nic nevyrovná.
Prozraď nám, jaká byla svatba? Bylo těžké skloubit české a irské tradice?
Svatba byla překrásná. Byl to jeden z těch prvních horkých květnových víkendů, takže se nám hned většina irského osazenstva připekla na slunci 🙂 Z irských tradic jsme zakomponovali přípitek Tullamore Dew a kapelu hrající irské tradicionály. Samozřejmě, že Asonance byla také pozvaná a zahrála nám naše oblíbené kousky.
Zpívání je tvým koníčkem, kterému ovšem věnuješ hodně času. Řekni nám, jak ses dostala k profesionálnímu zpívání?
Je to tak, zpívání je časově náročná disciplína. Je to nejen to objíždění koncertů a festivalů, ale předchází tomu pravidelné zkoušky s kapelou většinou pozdě do noci, nesčetné hodiny zpěvu. Já jsem nestudovala konzervatoř, ale jazykové gymnázium, takže těch hodin zpěvu musí být o to víc.
Zpívání se mi vždycky hrozně líbilo a ke zpěvačkám na vyvýšených pódiích jsem obdivně vzhlížela. Bohužel jsem ale jako malá měla problém s hlasivkami, takže jsem zpívat nesměla. Rodiče mě dali na klavír a příčnou flétnu a v Asonanci jsem začínala s irskou píšťalkou whistle. Postupem času uzlíky na hlasivkách povolily, začala jsem se učit zpívat, dostala jsem svou první píseň v Asonanci a později si mě našla i kapela Rí Ra.
Asonance je vlastně tak trochu rodinná záležitost. Jaké to bylo vyrůstat v hudební rodině… mezi takovou konkurencí?
To jsi vystihla trefně, Asonance je opravdu taková početnější rodina (pozn.: momentálně je nás 11). O konkurenci to ale rozhodně není, spíš o inspiraci. Pro mě to všichni byli a jsou mentorové. Luboš Pick mě doučoval matematiku, Petr Bohuslav baletní piruety, Honza Ráb sjezdovat na lyžích… 🙂 Je skvělé mít kolem sebe takovou pestrou paletu lidí, kde se každý profesně i zájmově věnuje něčemu jinému. Jinak s vyrůstáním v hudební rodině je to asi stejné jako v každé jiné rodině, matematika a fyzika se mi nevyhnuly, akorát jsem navíc měla hudební nauku a drilovala jsem stupnice na zmíněné nástroje. Táta se mě snažil naučit hrát na irské loketní dudy, ale příliš to ke mně nepřilnulo 🙂
Asonance, která je legendou českého folku hrající skotské, irské balady a písně, se pohybuje na hudební scéně již více než 40 let. To jsi ještě nebyla na světě. Jak ale ty sama vzpomínáš na své začátky v kapele?
S oběma rodiči v kapele jsem často musela jezdit po koncertech, i když jsem ještě nevystupovala. Máma to nerada viděla, hlavně když druhý den byla škola a muselo se brzy vstávat. Mě to ale hrozně bavilo. Prozkoumávala jsem zákulisí různých divadelních scén a při koncertě mě hlídal vždy ten z kapely, kdo zrovna nehrál nebo nezpíval, což se každou píseň měnilo. To bylo super. Dalším skvělým zážitkem byly letní kapelní soustředění, které se konaly na naší chalupě na Vysočině. Tam tedy jezdíme doteď, i když nyní už to není taková flákačka, když už jsem součástí kapely a musím cvičit nové party.
Pamatuješ si na své vůbec první veřejné vystoupení?
Pokud nepočítám besídky v ZUŠce, tak to určitě byl nějaký asonanční koncert. Který to byl, si přesně nepamatuji, ale věděl by to určitě Mirko Rokyta – to je takový asonanční kronikář s neuvěřitelnou pamětí. Stoprocentně také vím, že jsem byla děsně nervózní a že se mi to nepovedlo tak, jak jsem chtěla. Ale to je asi úděl všech perfekcionistů. 🙂
Máš místo, kam se vždy těšíš na koncert? Ať už kvůli atmosféře, vzpomínkám, publiku…
Obecně mám určitě raději menší sály, protože jsou útulnější a atmosféra je úplně jiná než ve velkých divadlech nebo halách. V Praze mám moc ráda KD Mlejn a Gong, s Rí Rou jsme si v poslední době oblíbili pohodový Café Klub Tercie. Za nejlepším publikem ale vždycky jezdíme do Brna! Jednoznačně nejlepší atmosféra je na mimopražských letních festivalech. Perfektní je festival Skotské hry Sychrov pod vedením kamaráda Vaška Routa, festival keltské kultury Lughnasad pořádaný v archeoskanzenu v Nasavrkách, další skvělý Lughnasad probíhá na hradě Veveří u Brna a samozřejmě nemůžu vynechat ani tradiční Prázdniny v Telči. Určitě doporučuji udělat si výlet a na nějaký z festivalů letos v létě vyrazit. Poslechnete si nejen skvělé kapely, ale prohlédnete si u toho hrad, dozvíte se něco o keltské historii, dáte si whiskey nebo medovinu a zkusíte si třeba hodit kládou nebo tančit irské setové tance.
Kromě Asonance zpíváš ještě v kapele Rí Ra. Přestože ji irské melodie spojují s Asonancí, je něco v čem se naopak obě skupiny od sebe liší?
Rozdíly tu samozřejmě jsou. Ten nejmarkantnější je ten, že Rí Ra hraje irské a skotské tradicionály v originále, zatímco Asonance má texty ke svým písním přeložené a přebásněné do češtiny. Všechny české texty píše táta, některé z nich už jsou kultovní – třeba jako Čarodejnice z Amesbury, Dva havrani nebo Zelené francouzské pláně. Asonance má také větší nástrojovou rozmanitost, přeci jen 22 rukou zvládne víc než 12 🙂 No a pak je tu samozřejmě ještě ten věkový rozdíl. Asonance tento rok slaví 42, zatímco Rí Ra je taková mileniálka.
Kam si tě můžeme přijít v nejbližší době poslechnout?
Šestého března hrajeme například v Kolíně. Z pražských koncertů si ale určitě nenechte ujít ten 9. května v Městské knihovně na Mariánském náměstí. S Rí Rou oslavíme irský svátek sv. Patricka 17. března koncertem v Peter’s Pubu v Domažlicích. Rozpis aktuálních koncertů najdete na webových stránkách Asonance a Rí ra.
Přece jen vystupuješ poměrně často a určitému publiku jsi známá. Co ty a fanoušci, nezastavují tě kvůli focení, podpisům, pozvánce na rande… ?
Pár zamilovaných emailů a pozvánek na kafe už jsem dostala, ale většinou jsou fanoušci soudní a teď se zdá že už snad i ví, že jsem spokojeně vdaná 🙂 Jedna malá holčička mi nakreslila obrázek, na kterém jsem byla já, ona a kytička a napsala tam, že se omlouvá, že nemůže přijet na koncert, protože je nemocná. To bylo krásné. Obrázek nám teď visí ve zkušebně. Samozřejmě se s fanoušky fotíme a podepisujeme kdeco, ale to většinou na koncertech, na ulici se to moc často nestává. Vybavuji si ale, že jsme jednou s tátou v létě stříhali živý plot, který nám roste před domem, a paní procházející okolo radostně zvolala: „Jéé, tak tady bydlí ten slavný pan Lašťovička z Asonance!“ 🙂
Více o Asonance Více o Rí Ra.
Foto: Klára McMahon
