Z Prahy 1 mizí starousedlíci, centrum dusí prach, noční řev, kolony aut hledajících parkování v každé skulině, z domů jsou skryté hotely. Ale najdou se i příjemné věci. Nahlédli jsme pod sukni Štěpánské ulici.
„Bydlíme tady se ženou 40 let. Jsme sice zvyklí, ale každý den si říkáme, zda se neodstěhujeme. Hodně se to tady změnilo. K horšímu,“ říká pan Jiří, jenž má byt naproti Francouzskému institutu. Není zapšklý muž. Byl a už znovu je stavební podnikatel. Jenže parádně rozjetou firmu s 50 zaměstnanci musel pustit kvůli rakovině. Sebrala mu hodně sil, ale nezlomila ho. „Z nejhoršího jsem snad venku. Faktem ale je, že tady mne to už netěší bydlet,“ pokyvuje hlavou. Okna má stejně jako stovky dalších do ulice, kde zní výkřiky a zpěvy bujarých partiček i v noci.
Přibylo neúměrně aut, normálně nemohou přes den zaparkovat ani rezidenti. Ulicí večer co večer táhnou většinou alkoholem posilnění turisté všemožných národností. Jedna zdejší rodina ze čtvrtého patra je občas, probuzená řevem, v marném gestu polévá vodou. V ulici je irský bar otevřený dlouho do noci, dva velké hotely, a hlavně téměř v každém domě rotují cizinci na krátkodobých pronájmech.
A táhnou z pijatik…
„Naše agentura na Západě mladým mužům před svatbou nabízí zájezdy do Prahy na rozlučku se svobodou na klíč. Ano, jsou to pijatiky, kdy zařídíme vše od dopravy, výběr podniků, ubytování. Praha je krásná a pořád levná,“ říká pětadvacetiletá, elegantní a sebevědomá slečna, která ve Štěpánské často venčí svého psa. Je z Ukrajiny a zde našla nový život. Sama pro sebe. „Partnera mám daleko, a to mi vyhovuje,“ říká s jen lehkým přízvukem.
Program nabízený její agenturou se sem přece hodí jako stvořený. Souběžná se Štěpánskou je přece ulice ve Smečkách, kde kromě vyhlášeného divadla a policejní stanice jsou také nevěstince, tedy vlastně pardon, striptýzové kluby, kde slečny sex za úplatu rozhodně neposkytují, jak tvrdí provozovatelé. To by bylo přece kuplířství, a to zde rozhodně nikde není. Prostituce se určitě neprovozovala ani v přízemních mizerných bytech ve Štěpánské. My jsme masérky, tvrdili starousedlíkům v domě značně sešlé, některé i kulhající slečny, unavené z klientely chodící i ve čtyři ráno.
Rozpálená
To ale ve městě bylo vždy. Za to zde neproudily takové davy lidí, nesunulo se tolik aut, nebyl zkrátka takový hluk, i v noci, a hlavně prach. Štěpánská se dva roky rekonstruovala. Hotovo bylo letos. V ulici mělo být pár stromů, i na úkor parkovacích míst, tak jako třeba v ulicích na Vinohradech. Jenže podle plánovačů by prý kořeny stromů mohly narušit sítě. A betonová monstra, tedy květináče, jako na Smíchově nebo s ostrými hranami jako v Myslíkově ulici? Ne, tak to díky, to raději nic a v létě se ulice tetelí i v padesátistupňovém žáru. Ve Štěpánské, naproti Finančnímu úřadu pro hl. město Prahu, je jen jeden strom, a pod ním často dorážejí patoky feťáci. Těch si také zdejší obyvatelé, hlavně jak se začne ochlazovat, užívají v domech.
Zpět k tzv. revitalizaci. Pravda, z větší části zmizel šeredný, rozřezaný a děravý asfalt, a nahradila ho znovu pěkná dlažba, poté, se v podzemí vyměnil staletý vodovod. Dlažba je návratem ke klasice a zdravému rozumu, protože pořád rozřezávat asfalt nalitý sem za časů socialismu je lidově řečeno na hlavu.
Jenže chodníky v úrovni kostela sv. Štěpána, naproti státní agentury CzechInvest, která má do ČR lákat investory, jsou stále mizerně asfaltové. Jak typické pro celé Česko, nejen pro Prahu. Jedna silnice, jedna ulice, ale opravená je jen část a najednou, jak když utne, druhá část zůstává dezolátní. Hned se pozná, kde končí a začínají jakési správní „demarkační“ linie.
Žije zde přes 60 let!
To, jak hodně moc se ulice proměnila Štěpánská a okolí, s oblibou vypráví čiperná paní Mrázová (93 let) z čísla popisného 37, která zde bydlí 60 roků. Pamatuje si dokonce kde, jaký zločin se v ulici stal, koho tehdy za tu vraždu podezírali, kdo kde z více či méně slavných lidí města pražského ve Štěpánské pobýval.
„To víte, že ještě před 30 lety tady býval hlavně na večer docela klid. To už není pravda. Kdybych byla mladší, asi bych šla trvale za Prahu. Takhle jezdím na chatu k Benešovu. Už to ale není ono, po té devadesátce se mi ta tráva seká už hůře. Je to pořádná práce, ta zahrada má tři tisíce metrů. Sem se ale vždy vrátím a už to tady doklepu,“ říká s úsměvem paní Mrázová, která třikrát denně pravidelně venčí svoji čubičku. Před Francouzským institutem parkuje její skromná červená škodovka.
Kromě toho se třeba donedávna starala o už nemohoucí, o patnáct let mladší sousedku. Srší jadrným humorem, překypuje zdravým selským rozumem. A smutně se dívá, jak se dům vylidňuje od stálých nájemníků. „Je to tady už hotel. Výtah pořád nedovřený, takže často musím šlapat do čtvrtého patra. Ty krátkodobé pronájmy jsou možná dobré pro majitele domu, že jim to sype peníze, ale pro klidný život to není,“ shrnuje paní Mrázová.
Zahalené ženy křičí: pryč s tím psem!
Její sousedé se už dostali do křížku i s jinou kulturou, když pět zahalených žen, turisticky ubytovaných v jednom z bytů, vystoupilo z výtahu a pohoršeně křičelo jako pominutých, ať si ti nájemníci dají někam pryč pejsky. „Tak snad oni se přizpůsobí naší kultuře, když jsou zde na návštěvě, a ne my jim, když jsme tady doma. Nebo to tak už není?“ diví se před vinárnou Toskánsko bodrý čtyřicátník.
Právě kolem této vinárny se konečně začíná usazovat něco jako místní kolorit. Chodí sem pravidelně právníci z okolních kanceláří, novináři, podnikatelé, ochotničtí herci. „A fungujeme tak trochu jako recepce i pro ty krátkodobé pronájmy. Však také naši vinárnu hostům doporučují,“ říká stále se smějící čtyřicetiletá servírka.
Na skok do Toskánska nebo Bresta
Vinárnu založili manželé René a Gabriela. Vynikající vína, sýry a uzeniny z Toskánska nabízejí i při trzích na náplavce, mají stylově zařízený ochutnávkový sklep v Karlíně a organizují výlety do Toskánska, do vily s apartmány na tamním venkově. To je ono správné potkávání kultur. „Náš sen je v Toskánsku žít, a umožnit přivonět k němu i našinci. Proto jsme otevřeli jako výchozí bod vinárnu ve Štěpánské,“ říká pan René.
Do jeho vinárny chodí i účastníci jazykových kurzů z Francouzského institutu, kolem kterého to tepe mládím, ulicí občas švitoří libozvučná francouzština, plakáty lákají na hodnotné, něco obsahující filmy. Stejně tak stojí zato zajít do vinárny Bresto, rovněž vedle institutu. Majitel obvykle kmitá po podniku, a na úrovni podniku je to zkrátka znát.
Jako z filmu Prohnilí
„Štěpánská je jako celé centrum kolem Václaváku. Feťáci, zlodějíčci, se kterými nic neuděláme, protože jen ani není kam zavírat. Občas jsou zde vlny nesmyslně vytlučených okýnek u aut. V ulici jsou sice kamery, ale často k ničemu. Na jednom ze záznamů je vidět, jak si pachatel v šest ráno obhlížel auta zaparkovaná ve Štěpánské s baterkou v ruce, pak vymlátil jednu dodávku, lidi kolem chodili do práce, ale bylo jim to stejně jedno. Záznam je nekvalitní, takže podezřelého stejně neidentifikujeme. Některé vozy místních lidí jsou vykradené i opakovaně, je to úmorné. Chtějí po nás stále více papírování, ve službě je nás málo,“ svěřuje se šestatřicetiletý policista z místního oddělení ve Smečkách.
Bydlet? Raději do dvora
Ve Štěpánské se najdou i klidné byty, do dvora. „Mám výhled na Pražský hrad, dole na dvorku kousek zeleně, dá se tam i grilovat. Stejně ale jak můžu, odjíždím na Slapy, kde jsem si zaparkoval karavan a nic mi nechybí,“ říká padesátiletý šéf jedné z pražských soukromých ochranných služeb.
Žít zde chvíli, to asi ano, a nejlépe do dvora. Výhoda: všude je blízko. Ale na delší pobývání, třeba s dětmi, to opravdu moc není, i když je na druhou stranu pravda, že přímo ve Štěpánské, hned vedle kostela, je státní základní škola slušné pověsti, stejně tak v sousední Školské, respektive Vodičkově ulici. Má-li rodina pejska, na venčení do zeleně je to nejblíž do parku na Karlově náměstí, jenže zde zase ochranka otravuje kvůli vodítkům, zato povalující existence nechává být. Kam také s nimi.
Nájmy ve Štěpánské se drží celkem nahoře, i díky tomu, jak je tlačí krátkodobé víkendové pronájmy. Běžně, za nijak zvlášť „udělaný“ byt, se zde za dva plus jedna, za necelých 70 metrů čtverečních, platí kolem patnácti, šestnácti tisíc korun měsíčně bez elektřiny a plynu. Za to je už hypotéka na byt nebo domek v dosahu dopravy.