Hned na začátek bych chtěla říct, že jsem pejkař každým coulem – nemám moc přátel, ale znám všechny psy v okolí. Jména lidí si nejsem schopná zapamatovat, ale jména psů nezapomenu nikdy.
A proto naprosto zbožňuji komunitu pejkařů! Komunita pejskařů (těch skutečných, milujících bláznů) je schopná řešit své čtyřnohé členy rodiny počínaje četností vyměšování, až po polohu v jaké spí v posteli (samozřejmě že v jejich). Sem tam přijde i řeč na počasí, ale to musí minimálně padat trakaře.
Máte to ovšem svoje ALE. Pokud se ve vašem okolí nachází komunita pejskařů s průměrným věkem 65let, buďte si jistí, že vědí, v čem jezdíte, jestli parkujete dobře, jestli chodíte jako vagabund a jestli je váš vztah v pohodě. A to ani nemusíte mít psa! Párkrát jsem se do těchto York-Bišon-Krysařík klubů připletla a nestíhala jsem se divit, čeho všeho jsou si schopni všimnout.
Když jsme jednu dobu bydlela s rodiči na menším městě, kdekdo podával našim hlášení, že mě viděli vylézt z jiného auta, než tátova… jestli mě něco netrápí, když o sebe nepečuji (nelíčila jsem se na vycházky se psem – jasná známka sebe-zanedbání!) … a jedna paní mi dokonce počítala, kolikrát mi ujel autobus. Nikdy bych nevěřila, že je to možné, ale je!
Co je ale ještě více neuvěřitelné je, že v Praze to funguje podobně. Ovšem v Praze je potřeba mít psa a nebo jakkoli zaujmout takovouto skupinu pejskařů. Možná to zní děsivě, ale není se čeho bát. Dokonce se to i může hodit! My díky tomu sehnali super stěhováky, kamarádka byt a moji rodiče přátele na celý život – a tím nemyslím život pejska. Vážně si neumím představit lepší komunitu, než je komunita pejskařů. Nezávidíme si, rádi si poradíme a sdílíme lásku k našim miláčkům.
Autorka: Jana Zbořilová