Pražáci mě mají rádi, i když „Srebrenica, vole“ taky slýchám, říká srbská hvězda stand-up comedy

Kdo trochu zná českou stand-upovou scénu, už jistě zaregistroval vysokého mladíka se srbským přízvukem. Relativní nováček v oboru Nikola Džokić si ve svých vystoupeních rozhodně nebere servítky a klidně vám pěkně od plic řekne, co si myslí. Jaké ale byly jeho začátky, co bylo na přestěhování do cizí země nejtěžší a co si myslí o Češích, nám prozradil v rozhovoru.

Narodil ses v Srbsku, ale už dlouho žiješ v Praze. Jak ses vlastně v Čechách ocitnul?

No on se za tím neskrývá nějaký zajímavý příběh, v roce 1999 v důsledku války v Kosovu jsem se svou mámou nabral směr ČR. Jen dočasně, jak mi bylo prezentováno, a už to dočasně trvá 18 let. Já si to tady zamiloval a chci tady zůstat.

MRKNĚTE NA STAND-UP VIDEO S NIKOLOU ZDE

Začátky v novém prostředí nikdy nejsou jednoduché. Jak to bylo u tebe?

Bylo to těžký, to jo. Primárně fakt, že jsem po asi třech měsících musel nastoupit na českou střední školu a to jsem neuměl (až na pár nadávek) vůbec česky. Ale jednalo se o elektrotechnickou školu a tudíž jsem nějaké základy ze Srbska měl, tak jsem to nějak dal. Alespoň to byla sranda pro spolužáky, kteří mě učili česky, a asi si dovedete představit, jak to vypadalo. Dalším problémem byl samotný pobyt a různá vyřizování, moje máma nechtěla žádat o azyl, takže nás to stálo hodně nervů, návštěv cizinecké policie a hlavně spoustu peněz, které jsme měli jenom proto, že máma prodala svůj byt v Bělehradě.

Jaké nejčastější stereotypy o Srbech si tady slyšel? 

Třeba ze mlátíme ženy, nebo že jsme furt konfliktní. Tyhle stereotypy mě pořád trochu štvou. Ano, je pravda, že jsme horké hlavy a věci občas řešíme přímo a dost hlučně, ale dovolím si zase tvrdit, že Srbové jsou opravdu skvělí přátelé a partneři, a ve většině případů féroví lidé, kteří ctí morálku. Všude se najdou s prominutím idioti, ale vážně nejsme zrůdy.

Setkal ses tady někdy s projevy xenofobie?

Musím přiznat, že málo krát. Ono to možná bude spíš tím, že jsem bílý heterosexuální muž, který se naučil dost rychle česky. Tudíž jsem nějak  „neprovokoval“. Kdybych byl třeba černý anebo muslim, v horším případě černý muslim, myslím, že bych těm problémů měl daleko, daleko víc. Párkrát jsem si vyslechl komentáře ve smyslu „bez něco dláždit, jogurte“, „drž hubuů a nebo „vypadni, odkud si přišel“, „Srebrenica, vole…“ atd. Radši bych ale zmínil, že jsem potkal spoustu Čechů, kteří mi pomohli, aniž by museli, a mají mě rádi. Třeba i při příchodu na střední školu mě všichni vzali v pohodě a do půl roku jsem měl spousty kámošů, a pak to takhle pokračovalo i dál. Místo xenofobních historek raději lidem vykládám, kolik lidí tady xenofobních není a jak jsou naprosto féroví a super. To je lepší cesta.

Přes den pracuješ jako IT analytik, po večerech se věnuješ stand-up comedy. Jak si se k tomu dostal?

K IT mě to vedlo přirozeně, od malička jsem se začal šťourat v počítačích, no a pak škola, vejška, atd. Beru to, že je to moje kariéra, která mě pořád baví a živí. Ke stand-upu to byla vtipnější cesta, jednoho dne, asi dva roky zpátky, jsme se s kamarádem Lukášem rozhodli, že zkusíme stand-up, a jelikož jsem trošku znal lidi z Undeground Comedy, přišli jsme na open-mic večer. Pamatuji si, že jsem si to první povídání připravil asi den předem, a ještě to upravil v tramvaji cestou  do pražského klubu Rock Cafe, kde se open-mic konal. Asi to bylo dobrý, protože mi pak kluci nabídli ještě jedno vystoupení, a pak jsem v tom s nimi pokračoval, a už je to taková ta moje druhá stránka a hlavní zábava. 

Odkud bereš nápady na svoje čísla? 

To je opravdu různý, většinou z vlastního života a ze situací kolem mě. Občas se tam promítne i nějaký to Srbsko, ale spíš jsou to fóry a historky, které zažívám nebo vidím kolem sebe.

Stal se ti někdy na pódiu nějaký trapas?

Hodněkrát. Respektive, přímo trapas asi ne, ale vystoupení se občas nepovedou, publikum to nevezme dobře, nesměje se. Je potřeba publikum odhadnout a vybrat si stand-up, který se jim může líbit. Pokud se jedná o nějakou open air akci, třeba na fesťáku, kde jsou děti nebo starší lidi, tak se nehodí sprostější materiál, zase pokud je člověk v klubu, kde jsou mladý lidi, tak je takovej materiál přímo žádanej. 

Často vystupuješ i třeba třikrát do týdne, dalo by se stand-upem uživit? 

Je to různý, stalo se mi, že jsem měl vystoupení třeba každý den, a někdy je to jednou týdně, nebo vůbec. Myslím, že dalo, ale není to lehký, asi jako každá podobná umělecká činnost. Společně s Underground Comedy se ale snažíme vystupovat více a hlavně mimo Prahu, jezdit a ukazovat lidem moderní stand-up i v malých městech po republice, takže možná to už brzdy bude jednodušší a budu se moct věnovat vtipům na fulltime.

Je nějaká meta, které bys chtěl ve stand-upu dosáhnout?

Momentálně pracuji na svém celovečerním vystoupení, ve kterém nechci opakovat věci, které jsem již říkal, takže to píšu úplně od nuly a chtěl bych to příští rok uvést. A pak dál nevím. Asi pořád tvořit kvalitní a zajímavý stand-up! Tak se na nás přijďte někdy podívat, všechno najdete na Facebooku Underground Comedy!

Foto: Archiv Nikola Džokić