KONEČNĚ můžu psát o Vánocích. Je po Mikuláši, po první adventní neděli, takže vánoční čas je tady!
Vy co nemate rádi Vánoce, ať už kvůli traumatu z dětství, nebo protože vám to přijde cool, nemusíte číst dál.
Na jednu stranu nemám ráda, když někdo tvrdí, že se z českých Vánoc stal americký svátek, ovšem něco na tom je.
V televizi nám mává Santa Claus, jeho červená čepička se stala dalším symbolem Vánoc a z rádia spíše uslyšíte remix Jingle bells, než Rolničky, rolničky. Ale ruku na srdce – jak jste si jako malí představovali toho, kdo nám nosí dárky?
Samozřejmě pokud jste z dob, kdy je nosil děda Mráz, tak se omlouvám – jsem mladší ročník.
Já si skutečně představovala pána s pytlem plným dárků, ne miminko. Ale přesto všechno pro mě znamenají Vánoce pečení cukroví s maminkou, reklama na Kofolu s divočákem, svařák na vánočních trzích, horlivé trhání vánočního papíru a skrývání obav, že už mě může potkat ten zvrat, a najdu pod stromkem místo hračky pánev. Jinak řečeno: Vánoce by měly být hlavně o pohodě a rodině.
Navíc – nejvíc se těšíme, až bude v televizi Miroslav Donutil napodobovat medvěda kodiaka a Libuše Šafránková házet oříšky přes rameno. Vánoce slavíme 24. a ne 25. ráno. Nepečeme krocana (ano, v Americe ho pečou i na Vánoce), ale kapra nebo vinnou klobásu a bramborový salát na sto způsobů.
České Vánoce stále existují. Žijí v dětech v nás, které se probouzí, když se rozsvítí světýlka, zavoní cukroví a zazní koledy.
Já letos u nás před věžákem ozdobila stromeček starými ozdobami a jsem za to nesmírně ráda. Nikdo je neukradl a věřím, že to i někoho může štvát, ale i přesto je nesundal. A o tom to je.
Jana Zbořilová
