Co brzdí Prahu? Popírači reality
Libeňský most? Stará dobrá písnička, už jsme o něm psali několikrát. Tentokrát se ale zaměříme na problém, který lze na jeho příkladu dobře demonstrovat. Jsou jím aktivisté, kteří se staví proti jakékoliv změně. Zdržují rozhodování, a to i o tak zásadních součástech infrastruktury, jakou jsou právě mosty. Co je u nich zásadní? Staví se za to, co je podle nich ideální – ovšem bez ohledu na to, že to nedovoluje reálný stav věcí. A hodlají za své ideje bojovat i za tu cenu, že se funkčnost zcela vypaří.
Rok 2015: Praha se rozhoduje, jak dále naložit s Libeňským mostem, který je v havarijním, ba kritickém stavu. Jeho údržba byla celé roky zanedbávána, vlastně nebyla od roku 1928, kdy byl uveden do provozu, skoro žádná.
Město proto zvažuje, že by most zbouralo a postavilo nový, o který by více dbalo. Starosta Prahy 7 Čižinský je ostře proti a vzniká petice, která se staví za opravu mostu. Odborníci z TSK, která je za tento typ infrastruktury zodpovědná, tvrdí, že je Libeňák neopravitelný. Je to sice smutné a svědčí to o nezodpovědném přístupu města k péči o stavby, ale je to realita. Přesto petice vyhrává a prolobbuje rekonstrukci.
Rok 2018: Libeňský most musí být několik týdnů uzavřen pro jakoukoliv dopravu. Příčina? Zcela kritický stav. Město je přesvědčeno, že tentokrát je třeba udělat radikální zásah a spolu s experty doporučuje most zbourat.
Ano, rozhodně je tu lítost a pocit provinění kvůli tomu, že špatná péče vede ke konci nádherné a navíc unikátní stavby. Ale hlavní je funkčnost a bezpečnost. A opět se proti tomu zvedá hlas aktivistů, Jan Čižinský zase doufá v rekonstrukci, na mostě se konají happeningy…
Můžete se vsadit, že jestli do celé věci nevstoupí pragmatismus, budou aktivisté bránit jakémukoliv řešení, které jim nebude vyhovovat – oni také odpovědnost za funkčnost a bezpečnost nenesou.
Budou se odvolávat a blokovat, třeba až do doby, kdy bude most sice slavně prohlášen za památku, ale za týden spadne.
Pokud chce Praha žít, fungovat a rozvíjet se, je třeba se o dalších krocích rozhodovat na základě reálného stavu. Nic nebrání tomu, aby se mosty i další zásadní stavby památkově chránily a spravovaly se s nejvyšším citem.
Je třeba zachovávat dílo našich předků – pokud se ochrana zařídí včas, aby bylo možné udržet zásadní důvod jejich existence. Tedy funkčnost.
Není možné, aby ji pak ohrožovaly skupinky aktivistů bez jakékoliv odpovědnosti, jejichž postoje často zcela odporují výsledkům odborných průzkumů a posudků. Výsledkem je, že se město nepohne žádným směrem, zásadní infrastruktura dále chátrá a jen se čeká na výsledky nově a nově zadávaných posudků, s jejichž vyzněním se aktivisté samozřejmě nesmíří, pokud zcela nepodpoří jejich názor.
Není toho už dost? Nezaslouží si Praha trošku reality?