Tento měsíc se budu počtvrté za tři roky stěhovat, v Praze je přece tolik pěkných míst, tak proč je postupně všechny nevyzkoušet, že ano.. Což znamená, že se mi za tři roky povedlo dvojnásobně překročit průměrný počet stěhování osoby za celý život. Když jsem se stěhovala poprvé, bylo to z rodného bytu a zdálo se mi to jako super cool. Při dalším stěhování jsem jako většina „obyčejných“ lidí šla do vlastního pokoje ve sdíleném pražském bytě. Což bylo pořád v pořádku, protože půlka harampádí zůstala v bytě u rodičů a zbytek se dal více méně pobrat.
Když jsem ten zbytek ale stěhovala za pomoci MHD, řekla jsem si „nikdy víc“. Moje poeovská věta mi vydržela přesně rok a stěhovali jsme se znovu. Tentokrát autem. Rozdíl byl mizivý, tedy vlastně žádný. Tentokrát se stěhovali i skříně, postel, gauč – všechno! Tenkrát jsem přemýšlela, jestli vlastně potřebujeme gauč, že by bylo super romantické sedět na zemi na polštářích a vlastně i bez nádobí – protože balit nádobí, to je očistec!
Každopádně jsme to zvládli a žili v míru a blahobytu. V moderní době má blahobyt materiální základ. Takže ke skříni přibyla další skříň, krásný psací stůl, obří škrabadlo pro naše dva démony a pak spousta Těch věcí. Věcí z vět: to se bude hodit…třeba začnu dělat DIY…co kdybych ztloustla…až budeme mít děti… kdyby přišla invaze, bude se ta helma hodit!
Známe to všichni, jen někteří to takto dotáhnou k mentální poruše. Když se tak koukám na ty věci a krabice, do kterých se musejí vejít, mám dojem, že zapálit to by bylo skutečně jednodušší. A hlavně praktičtější!
Protože jak se mám vzdát všech těch oblíbených knížek? Programy divadelních her, na kterých jsme byli – to jsou přeci super vzpomínky. A co ten obří medvěd? Přece kdyby partner odjel na služebku, musím se mít k čemu tulit!
A to nemluvím o partnerových věcech. Těm ale jako něžné pohlaví nerozumím, takže nepoznám, co z té změti kabelů je k něčemu a jestli se tyhle hmoždinky vážně někdy budou hodit.
A takhle máme zaplněnou komodu, celý prostor pod postelí (tomu dominují bezcenné obrazy, ovšem jsou to obrazy po babičce), zásuvky u stolu a půlku kuchyně (co kdybychom totiž v našem bytě o velikosti 2+1 pořádali hostinu pro 60 osob a potřebovali dostatek nádobí a příborů!)
Takže já si tu zatím balím dvanáctou krabici a proklínám tenhle mudlovský svět, ve kterém neexistují nafukovací byty. Až mě přejde optimismus, zkusím opět taktiku „romantika bez gauče“ a „jestli půjde pryč medvěd, nejezdi na služebku“. Vždyť kam bys jezdil, v Praze je přece tolik pěkných míst, že ano…
Jana Zbořilová
